Únor 2017

Bludný kruh

28. února 2017 v 15:51 | Siginitou |  Poezie a jiné...
Ahoj. Mám tu další výtvor.
Dnes byl den na nic. První den ve škole a už sem zdeptaná. Mé spolužačky mě pomlovali, v hodině měli na mě narážky a pak přišlo to nejhorší, v poslední hodině kdy jsme měli zástupkyni ředitela mi bylo řečeno že mě nepusti k závěrečkám jelikož nejezdím ( kvůli lékum nemůžu) a hodně zameškávám tak mě prostě nepustí. Samozřejmně holky z toho měli velkou radost A do toho si na mě zasedla i mistrová. Až to zjístí rodiče tak mě přizabijou, hlavně otec. Když se to má dosrat tak pořádně. Dostala jsme větší dávku prášků od psychiatričky a řekla mi, že je pravděpodobý že skončím na psychiatrii. Sem totálně v háji. No cuž, omlouvám se že si tu stěžuji. Tady máte můj výtvor. Vytvořila jsem ho ve škole.


V bludném kruhu
se touláš,
východ tu hledáš.
Uzavřená v temnotě,
věčný klid hledáš.
V hlubinách temnoty,
světlo hledáš,
nic krom temnoty
zde nemáš.
V bludném kruhu
světlo již pohaslo
a temnotu přivítalo.
Nevíš kde jsi,
nevíš co jsi,
v bludném kruhu jsi.
Temnota nový domov jest,
světlo již nepotřebuješ.
Tvůj život končí,
v hrobě skončíš.

Omlouvám se za chyby ale psát na mobilu není jednoduchý.

Noční cesta

27. února 2017 v 9:31 | Siginitou |  Příběhy...
Ahoj, mám tu další příběh. Přidávám ho sem než odjedu na internát.
Doufám že se vám bude líbit a uvidíte v tom sebe :D

Jednoho dne tvůj strach oživne. V jedné osudné noci kdy rozespalá půjdeš na záchod se stane tvůj strach skutečností.
Půjdeš kolem zrcadla, uvidíš v něm něčí odraz. Tvůj? Kdoví. Třeba ano, třeba ne.
Budeš procházet místností a malý senzor světla se spustí. To světlo není nijak velké, ale postačí aby si v něm cosi spatřila. Mihl se ti stín před očima?
Tvé srdce začne bušit jako o závod.
Najednou se z obyčejné cesty na záchod stala noční můra. Máš pocit že tě něco sleduje. Možná ano. Nikdy přeci nevíš, že?
Jdeš rychle dál. Rychle! Ať to máš co nejrychleji za sebou a můžeš zalézt zpátky do postele pod peřinu. Jako by tě to mohlo ochránit.
Cestou zpět máš ještě větší strach. Máš pocit že za tebou něco stojí. Nezastavíš se. Neotočíš se. Máš strach že kdyby si to udělala tak tam opravdu něco bude.
Rychle jdeš zpátky do pokoje. Zavřeš dveře. Možná se ti už ulevilo že si tu cestu zvládla. Gratuluji, ale přeci sis nemyslela že to tím skončí.
Jdeš zpět do postele. Lehneš si a zachumláš se do peřiny. Usínáš. Na strach si už pomalu zapomněla.
Jenže, kdyby ses podívala pod postel zjistila bys, že tu nejsi sama.
Ty jen v klidu spíš a nevíš že pod postelí je něco co sem nepatří.
Možná za to můžeš být ráda. Možná je lepší o tom nevědět.
Protože kdyby si to zjistila, nejspíš bys už nežila.
Představivost je děsivá, ale skutečnost může být smrtelná.
Nemám snad pravdu?!
Vím o čem mluvím, tak neboj možná se o tom nikdy nedovíš a bude to v pohodě.

Touha po moci

26. února 2017 v 17:02 | Siginitou |  Poezie a jiné...
Ahoj, mám tu opět další ze svých výtvorů. Není zrovna moc povedený ale doufám že se i tak zalíbí :)
Zítra už odjíždím na internát, normálně bych jela už dnes ale mám doktory.

V tichosti sedíš,
po moci toužíš.
V místnosti tiché,
tvá moc ztichne.
Nevíš co z mocí,
sama s ní jsi.
Ty toužíš po moci,
své štěstí opustíš,
sama si skončila,
po moci pražila.
Všechno je pryč,
krom jedné věci,
té touhy po moci.
Štěstí jsi opustila,
moci se nabažila,
chyb ses dopustila.
S tím moc končí,
v touze se smáčí,
a ty jen sedíš.

Oheň v tobě

25. února 2017 v 11:55 | Siginitou |  Poezie a jiné...
Ahoj, mám tu další výtvor. Tenhle výtvor se moc jako báseň nedá brát, nerýmuje se a... no prostě berte to třeba jako nějaký příběh ve formě básně, nebo něco takového :)
Doufám že se bude líbit.

Les v plamenech,
všude hoří,
ty to nevíš,
v klidu spíš.
Nočním tichem
výkřik se ozve,
to plameny tě pohltí
a vezmou tě k sobě.
Strašná bolest,
nevíš co se děje,
jen ječíš a brečíš,
snažíš se utéct.
Plameny nedovolí
odejít od nich,
jsi vězněm osudu,
jsi prokletá ohněm.
Plamen pálí
tvé ubohé tělo,
už nemáš sílu
na slzy a křik.
Křik utichl,
pláč už není,
oheň hoří
a ty shoříš.
Plameny sžírají
tvé ubohé tělo.
Osud tě svírá
v plamenech ohně,
už nemá cenu
bránit se ohni.
Plameny utichli,
ty už nejsi,
jsi zajatá dívka
v osudu ohně.
Všichni tě hledají,
ty to víš,
stala ses královnou,
královnou ohně.
Navždy sama
s ohněm v tobě
chodíš světem
a ničíš vše živé.
Pálíš a ničíš,
oheň je v tobě,
všichni se bojí
a ty se směješ.
Štěstí tě potkalo,
štěstí máš,
plameny v srdci
temné máš.
Ty stala ses zlou,
už nejsi ta,
kterou si byla.
Konec se blíží,
ty to víš,
oheň zhasl
a ty spíš.
Věčný spánek,
oheň není,
ty pomalu mizíš
a už nejsi.

Samota 4 část (Ghost in the house)

23. února 2017 v 15:29 | Siginitou |  Příběh Samota
Ahoj máme tady opět další pokračování samoty. Nevím jestli se vám bude líbit. Pořád mi připadá že je to přehnaný a nepovedený. Ale nechám posouzení na vás.
Za gramatické chyby se opravdu moc omlouvám ale nedokážu si je uvědomit.


Všude okolo mě byla tma. Nedokázal jsem nic vidět ale i přesto jsem to cítil. Něco tu se mnou bylo. Něco co jsem za žádnou cenu nechtěl ani raději vidět.
Byl jsem strachy ochromený, nevěděl jsem co dělat.
Měl bych se vrátit zpět do pokoje a zamknout se tam? Nebo to risknout a běžet na druhou stranu domu za mámou a tátou?
Nebo bych snad měl utíkat do pokoje za bratrem? Ne! Tam ne, nebyl bych tam v bezpečí.
Musím se dostat k rodičům jedině tam budu v bezpečí. Nebude to ale lehké. To co tu se mnou je mě může kdykoliv dostat. Raději ani nechci vědět co by se stalo kdyby mě to dostalo. Otřásl jsem se, takové myšlenky mi nepomohou. Nesmím tu jen tak stát a přemýšlet nad tím co se může stát a váhat co dělat. Ne! Musím se hned rozhodnout a jednat!
Rozběhl jsem se, ve tmě jsem vrážel do věcí. Bylo mi to jedno.
Utíkalo to za mnou, cítil jsem to, A cítil jsem jak je to pobavené. Bavilo se to nad mým strachem a snahou se zachránit.
Nesměl jsem dopustit aby mě to dohnalo.
Už jen kousek, malý kousíček! Jsem skoro u rodičů!
Docházeli mi síly. Ne to ne! Nevzdáme se! Musím zrychlit a nabrat sílu nebo mě to dostane!
Ještě, ještě pár kroků.
Najednou přede mnou začali vrzat dveře. Otevřeli se a mě zalilo světlo.
Ulevilo se mi, rodiče byli vzhůru a stvoření které mě nahánělo nikde najednou nebylo.
Byl jsem v bezpečí, prozatím.

Černý hřebec

22. února 2017 v 9:26 | Siginitou |  Poezie a jiné...
Ahoj, přidávám sem opět můj výtvor.
Jinak ruku už obvázanou nemám, akorát tu nejhorší ránu mám stáhnutou k sobě motýlkem a přelepenou velkou náplastí.
Hojí se to pěkně.
Doufám že se vám bude tenhle výtvor líbit, pro změnu něco trochu jiného a to o snu o černém hřebci.
A vlastně, ještě něco tu mám.... právě se snažím dopsat další část samoty, snad sa to povede. Příjde mi to strašně přehnaný a nepovedený, no uvidíme. Zatím na tom pracuji.

Lesem běží
na dlouhých nohách,
stvoření černé
jako noc temná.

Jako o život
závodí s časem,
černý hřebec
jako noc temná.

Černý hřebec
zastavý na skále,
stojí a hledí
do dáli veliké.

Na posled mrkne,
potom skočí,
dopadne na nohy
a běží.

Na druhé straně,
hřebec běží,
běží jak o život,
s časem se honí.

Hřebec je pryč,
čas dál plyne,
poslední zbohem
a sen zmizne.

Noční tvor

20. února 2017 v 18:40 | Siginitou |  Poezie a jiné...
Malé info, jak to se mnou aktuálně je :D
Ahoj, zatím žiju, doktorka se o ránu postarala mám tu ruku v obvazu a šátku. Ve středu mě čeká kontrola, tak doufám že to bude v pohodě. Dostala jsem i injekci proti tetanu. No doufám že z toho nic nebude, žádny průšvih co se týká rány ale i obecně. Stačí že je na mě taťka hodně naštvaný když se to od mámi dozveděl a ve škole je zase polovina lidí naštvaná že chybím a kde si cosi. A hlavně že sem se z toho ponaučila.
Chtěla bych všem poděkovat za podporu, spousta z vás mi dokázala a to i přesto že mě neznáte povzbudit, a doufat že to bude dobré.... tohle v mém okolí skoro nikdo nedokázal. Nikdo v mém okolí, skoro nikdo mi nedokázal říct, že to bude v pořádku, že zase vše bude dobrý, že mi drží palce ať je líp.
Takových lidí bylo opravdu málo.... snad jen 3 lidi tohle jen zvládli a za to sem jim vděčná :) A vám sem za to taky vděčná. Hodně.
No nic nebudu zdržovat, máme tu nový můj výtvor. Snad se bude líbit.


V noci temné se touláš,
věčnou smrt hledáš.
Jdeš nevíš kam,
světem zazlíván.
Noční tvor jsi,
světem proklínán.
Zrazenej světem,
zrazenej láskou,
v nočním tichu,
kráčíš dál,
cestou neznámou.

Nehorázná blbost

19. února 2017 v 21:55 | Siginitou |  Já a můj život
Ahoj, na internát nakonec nejedu. Proč? Protože sem kráva všech krav. Udělala jsem tu nějvětší blbost co sem jen mohla.
Bylo toho na mě už moc, ani nevím proč ale asi instinktivně sem popadla dneska nůž... nůž chápete já sem fakt blbá, a pořezala jsem se. Naštěstí sem alespoň nebyla tak blbá a neudělala to na žílách. Jenže, sem řízla až moc, mám to rozšklebený a sousedka s pomocí její kamarádky která je zdravotní sestra mě to ošetřili. Jenže. Ta jedna rána je na zešití, ale šití sem odmítla a to hned z jednoho důvodu. Dostala jsem na výběr, buď pojedu s tím do nemocnice, ale zavřou mě na psychinu a nebo že sem to já tak to nechá, ale bude to hnusná jizva. A s tím že mě to zítra zkontroluje a přefáčuje.No tak sem řekla že ne, když sem zjístila co mě čeká slzy tekli proudem. Máma byla ze mě vyřízená, nejspíš neveděla jestli má řvát nebo se krotit. Asi musím přiznat že se o mě bojí. Do toho se to dozveděla sestra tak poučovala a ptala se jestli sem blázen a pak že to musím zašít, jenže na to sem řekla že ne, to raději vykrvácím, nechci na psychinu. Ne prostě ne. Vím že sem udělala velkou chybu, ale snad jednou to není zas tak hrozný ne? Vždycky to byli povrchové rány ale tentokrá ne. Nejsem blázen. Léčím se. Nechci, ještě teď mi tečou slzy. Jak sem mohla být tak blbá.
Teď to mám zafáčovaný a jestli to do hodiny prosákne tak se volá pohotovost a je jasný kde skončím.
A jestli tam skončím tak nevím na jak dlouho a hlavně bych tam doopravdy zešílela.
Co když mi nedovolí mít noťas, mobil, sluchátka a kontakt s ostatními? Nepřežila bych, nudila bych se. Opravdu hodně.
A proto se modlím. Dej Pane bože za to ať je to v pořádku ať to už nekrvácí a je věechno v pořádku.
No stejně zítra musím k obvodní, pro omluvenku, ona mě nemá ráda takže to od ní pěkně schytám a možná mě tam dovleče ona. Jo hold za blbost se platí.
Proboha opravdu prosím dej mi šanci a ať je to v pořádku. Poučila jsem se, hodně.
Mám strach, velký strach co bude.
Omlouvám se že to sem píšu ale nějak to ze sebe potřebuji dostat.
A pokuď neskončím v psychiatrii tak vám sem tento týden budu přidávat články :)
A omluvte ty chyby a kdesi cosi, přes slzy ani pomalu nevidím.
Teď půjdu asi spát, máma chce ať spím u ní aby mohla v klidu usnout, zítra jde do práce.

Vrána

19. února 2017 v 8:08 | Siginitou |  Poezie a jiné...
Ahoj, přidávám sem další můj výtvor.
Dneska je ten den, den kdy odjíždím na internát. Vůbec se mi tam nechce, nechce se mi tam mezi ty liďi á hlavně né když mám ranní praxi, zase poslouchat ode všad tu buzeraci. Navíc v noci kolikrát nespím a po práškách který beru jsem hrozně unavená a jako naschvál mi snad mistrová dává samou práci. Normální člověk by to zvládal ale já sem někdy tak moc unavéná a kolikrát mám pocit že se snad u té práci zhroutím. Hlavně že mám v papírech napsaný že mám mít úlevu ale na to nikdy nikdo asi nehledí že? Nehledí na to že nejsu normální, že beru antidepresiva a mirná antipsychotika na zklidnění abych do sebe prý neřezala. (Ano no lečím se s hraniční poruchou osobnosti a jsem prý strašně nestabilní v emocích).
Hodně lidí mi nadává že si stěžuji, že mi pořád něco je, že si hraji na chudinku, no chtěla bych vidět jak by bylo jim kdyby na tom byli taky tak.
Omlouvám se že si stěžuji, ale potřebovala jsem se z toho vypsat.
Teď už k mému výtvoru :)

Černé peří,
příslib smrti,
to podzim nastal
a on se vrátil.

Slovo vrána
strach budí,
černé peří
jež život maří.

Vrána letí,
peklo hoří,
černé peří
a mrtvola leží.

Vrána letí
celá v černém,
její duch
všechny straší.

Smrt milovaná

18. února 2017 v 15:18 | Siginitou |  Poezie a jiné...
V srdci mém
bolest je velká
s rozhodnutím
posledním
smrt mě čeká.

Smrt si jde
pro mě,
já na ní čekám,
už se nebojím,
už sem šťastná.

Smrt už je tu,
už na mě čeká,
jdu za ním
do náruče smrti
v ledových vodách.

Smrt už je u mě,
hledí mi do očí,
pomalím krokem
mě přivine k sobě.

Smrt se usměje,
bolesťivě a smutně,
naposled obejme,
naposled políbí
a navždy mě pustí.

Jsem smutná,
navždy sama,
smrt mě opustila,
jsem živá a zdravá.

Znovu zkouším
přivolat smrt,
vezmu nůž
a dvakrát bodnu.

Smrt je tu,
je zase u mě
tentokrát mě
vezme navždy
k sobě.


Doufám že se to líbí. Vím, je to hodně smutné, no já moc vesele psát bohužel neumím :)



Oči

18. února 2017 v 9:13 | Siginitou |  Mé myšlenky a úvahy
Ahoj, vítám tě u nového článku :)
Tohle mi kdysi prošlo havou a musela sem si to zapsat a dát to sem.
Je celkem zajimavý jak občas dokážu myslet a co se mi honí hlavou.

Když se mi podíváš do očí dokážeš vidět mou duši?
Dokážeš vidět mé skutečné pocity a né mou přetvářku? Když se podíváš do mých očí uvidíš pravdu a né faleš.
A pokuď mě znáš budeš vědět co dělat až to bude potřeba. A jistě budeš vědět že znepřátelit si mě bude zlé, zlé pro tebe.
Pomsta je sladká a já klidně vykopu dva hroby, jeden pro tebe, druhý pro mě. Já přeci vím že neprojdu pomstou bez následku. Ale udělám to.
Ale ty na tom budeš hůř než-li já, věř mi prosím.
Proto se pozorně dívej do mých očí, sledeuj je a až uvidíš bouři, utíkej a schovej se. Schovej se co nejrychleji můžeš nebo toho budeš litovat.
A hlavně nauč se ve mě číst.
Zachrání tě to. Možná.
Jestli to ovšem nedokážeš zničím ti celý život jako ty mě.
Budeš litovat že si mě kdy poznala.


Je to hodně krátké ale poučné :D
Co si o tom myslíte vy?

Bouře

17. února 2017 v 16:59 | Siginitou |  Poezie a jiné...
Bouře se blíží,
vítr už sílí,
v tvém srdci
strach klíčí.
Hudba temná
nese se krajinou
Bouří divokou,
snaží se přeslechnout.
S každým nádechem
citíš déšť
ještě okamžík
a bouře je zde.
Srdce ti říká
honem se schov,
bouře divoká
smrt přivolá.
Schovat se nestiháš
bouře je tu,
a ty jen přihlížíš
na skázu tvou.
Ty si bouři přivolala,
tebou i skončí.
Zbývá ti minuta,
poslední minuta,
světlo zhasíná.
Oči jsou zavřené,
temnotu vidí,
bouře stoletá se blíží.
Poslední zbohem
už jen zazní.
Bouře je pryč
a ty s ní.


Doufám že se vám to aspoň trochu libí :)

Samota 3 část (Ghost in the house)

17. února 2017 v 10:53 | Siginitou |  Příběh Samota
Ahoj, mám tu další část samoty, tentokát je to z pohledu oné bytosti která chce mít svou samotu a udělá proto cokoliv.
Při psaní téhle části jsem poslouchala tuhle hudbu https://www.youtube.com/watch?v=NV9UIFWbbug
Doufám že se vám bude táhle část líbit.


Málí děti jsou vždycky snadný cíl.
Přes ně naděláte nejvíc škody.
Přes ně ublížíte ostatním.
Ano, ten chlapec si začíná uvědomovat že není něco v pořádku. Myslí si že má děsivé sny, ach ale kde pak, to se šeredně plete.
Můžu s ním manipulovat, můžu mu posílat sny a hlavně ho můžu vyděsit k smrti.
Pomalu, pomaloučku si začne uvědomovat mou přítomnost. Bude se bát a nebude vědět co dělat.
A až se mu odhalím, nikdo, opravdu nikdo mu nebude chtít věřit že existuji.
A vše půjde podle plánu.
Kdyby se sem nenastěhovali a nechali mou samotu být tak bych to dělat nemusela.
Ale oni ji narušili a já naruším jejich životy tak, že toho budou litovat.
Navždy jím utkvím v paměti, budou se bát každého stínu, každého šustnutí.
Nebudou moci v klidu spát.
Strach jim zatemní mozek. A já výjdu jako vítěz.
Ano je to jednoduché.
Zbavím se jich a budu mít opět svůj klid. Svou samotu. Mou věrnou kamarádku.
Slyším jak jde pomalu ke dveřím. Je čas.
Pomalu otvírá dveře, rožne. Ulevilo se mu když nic neviděl. Ale né na dlouho.
"Prásk" Rozbiju světlo. Cítím jeho strach a poznání že už není sám.

Oznámení

17. února 2017 v 9:14 | Siginitou |  Já a můj život
Ahoj, mám tu jedno oznámení.
V neděli se vracím na internát a samozřejmně do školy, jelikož su na internátě a wifi je ke všemu jen v jedné místnosti tak nebudu moct vydávat tak často články jelikož nebude čas a hlavně nebudu mět na čem.
Takže přes týden si budu psát výtvory do sešitu a o víkendu to sem hodím.
Nebo když se mi povede se dostat z internátu ke kamarádce tak bych sem něco hodila.
Budu se pokoušet něco vymyslet ale bohužel nevidím to moc dobře :D
Přeci jen jediný přes co bych sem mohla přes týden psát je mobil ale co si budeme povídat, nebylo by to ono, bylo by to složitější, no prostě asi by to moc nešlo :D
Navíc mám před závěrečkama u kterých nevím jak dopadnou :D

Doufám že se na mě za to nebudete zlobit a nepřestanete sem chodit.
Své práce hold budu muset dávat sem o víkendech... ovšem u těch který budu mít volný jelikož na škole máme povinné víkendovky kde se dělají celodeňky.
A když se mi to povede tak sem tam i přes týden.

No uvidíme jak to bude, třeba to nějak vymislím :)
Děkuji za pochopení.
A moc se omlouvám za potíže :)

Jeden moment - O koni jménem Zázrak

16. února 2017 v 18:12 | Siginitou |  Příběhy...
Ahoj, mám tu další krátky příběh tak trochu o koni. Je to o tom jak naše chyby můžou mít občas zlé následky a o tom jak vina a svědomí vše pohltí a ostatní jde stranou. Je to smutný příběh plný lítosti.
Doufám že to není tak strašné :)


Bolest v jeho krásných očích ničila mé srdce. V jednom momentě se sesypal celý můj život. V tom momentu dopadu kdy jeho kopyta dopadla na zem. V tom momentu kdy mu podklouzli.
Ten moment plný děsu kdy spadl, bylo to nejhorší co mě v životě potkalo. Hladila jsem jeho srst lesknucí se potem a modlila se aby byl zas v pořádku, aby byl na živu. Bolest ho trhala na kusy. Nedokázal ani vstát.
Bezbraně ležel a naříkal. Jeho nářk se nesl krajinou. Trpěl, jak on jen trpěl.
Ach můj milovaný Zázrak, přežije to?
Slzy mi tekli po obličeji, nehleděla jsem na ně, všímala jsem si jen jeho. Vedle mě seděli kamarádky, ty které zůstali po mém boku zatímco jiní utíkali pro pomoc. Ani jich jsem si nevšímala. Moje srdce bylo na kusi.
Připadala jsem si jako ta nejhorší osoba na světě, to já mohla za jeho utrpení, i kdyby někdo říkal že ne, já můžu za ten pád.
Byla jsem na vině. To já ho navedla na ten nebezpečný skok přes potok. To já ho pobídla, to kvůli mě spadl na ten ostrý kámen. Já můžu za vše. V tom momentě kdy tu ležel v bolestech mi hlavou proletěla myšlenka, co když to nepřežije? Co když zemře? Jen ta krutá myšlenka dokázala uhasit všechnu naději.
Nedokázala jsem unést jeho i mou bolest, zhroutila jsem se.
Přála bych si aby se to nikdy nestalo, vrátit čas a neudělat stejnou chybu. Cválat s ním po louce, smát se, být šťastná.
Ale život mi to nepřál. Proč sem jen byla tak hloupá?!
Mé srdce se zastavilo.

Samota 2 část (Ghost in the house)

16. února 2017 v 11:42 | Siginitou |  Příběh Samota
Ahoj, mám tu druhou část, tentokrát z druhého pohledu, doufám že se bude líbit.
Za gramatické chybi se omlouvám :)


Kap, kap, kap.
Pomalu se probozím z toho děsivého snu.
Kap, kap, kap.
Zvláštní jako bych slyšel to kapání z mého snu.
Od té doby co jsme se nastěhovali sem mám divný pocit že mě při spaní něco sleduje, že tu něco nebo někdo číhá a čeká.
Ale na co?
Kap, kap, kap.
Zase ten zvuk. Podívám se ven, prší, no jistě to bude ten zvuk. Ulevilo se mi.
Už mi ty sny lezou do hlavy, za chvíli se budu bát i vlastního stínu.
Ale stejně mám z tech snů podivný pocit, jako by byli skutečné. To přeci není možné, nebo snad je?
Ne, jistě že to není možné.
Zas ten tíživý pocit jako by mě něco sledovalo.
Bojím se, nechci tu být. Proč? Vždyť se nemám čeho obávat, jsou to snad jen sny, ale i přes toto ujištění sem se strachu nedokázal bránit.
Přemyšlel jsem, půjdu do pokoje k rodičům, tam budu v bezpečí. Máma s tátou mě ochrání.
Pomalu jsem vstal a šel ke dveřím.
Kap, kap, kap.
Strnul sem, proč ten zvuk jde zpoza dveří?
To není déšť. Prší přece venku a né v domě.
Strach mě pomalu otupval. Pomalu sem otvíral dveře.
Nic, nic tu není. Rychle jsem rožnul světlo a díval se kolem sebe. Ulevilo se mi. Opravdu tu nic nebylo.
"Prásk" žárovka najednou praskla a já se ocitl v tmě.

Samota

15. února 2017 v 15:33 | Siginitou |  Příběh Samota
Samota.
Mám ráda samotu. Ticho bez hluku, bez rušení. Bývala jsem zde sama, až do jedného dne kdy mou samotu narušili. Přistěhovali se sem a mě se to nelíbilo. Byli hluční, pořád a bez přestáni.
Rodina která si koupile tenhle dům, chváli si jaký pěkný dům si to koupili, nemají ani páru o tom co za tajemství se tu skrývá. Ale brzy to zjístí.
První týden uběhl a já je sledovala ve dne a v noci při spaní. Neviděli mě ale já je ano. Měli pocity jako by je něco pozorovalo ale mysleli si že se jím to zdá, že je to jen tím že se nově přestěhovali, z města na venkov. Kdyby jen věděli.
Pomalu, pomaličku mi docházela trpělivost.
Nemám ráda když někdo naruší můj klid. Proč?! proč to nedokážou pochopit? Kolikrát ještě jím musím všem dát na vědomí že tu nikoho nechci?! Především ne rodinu, příliš mi připomínají můj ztracený život plný utrpení.
Rodina, ano jednou sem taky měla rodinu, dokuď se nestal ten osudný den, den kdy sem usla a už se neprobudila.
Chci svou samotu, nechci jím ublížit, ale je načase aby pochopili že tady nejsou vítaný.
Začnu od nejmenšího, potom už vše půjde samo.
Ach jak já miluji samotu. A nikdo, opravdu nikdo mi mou samotu brát nebude.



Ahoj, doufám že se vám to líbilo. Za gramatické chyby se omlouvám :)

Báseň- Černá růže

15. února 2017 v 8:58 | Siginitou |  Poezie a jiné...
Ahoj, přidavám sem jednu ze svých básní. Není moc povedená, nejsem až tak dobrá no doufám že to nebude až tam moc zlý :)


Černá růže
kvete v tobě,
jseš splozenec zla,
jsi poslední jas.

Tvá ruka drží,
meč v té chvíli,
kdy černá růže
upadne v tobě.

Ty padneš k zemi,
s růží černou,
jež její květy
od krve jsou.

Tvůj život končí
v téhle chvíli,
meč padá k zemi,
vedle tvé pýchy.

Tvůj osud skončil,
v tvých rukách,
jen černá růže zde zbyla.



Je to hrozný co? Je to jedna z mích prvních básňi stará nejmíň už 5 let :)
No ale doufám že se to někomu líbilo.

Bolest

14. února 2017 v 21:46 | Siginitou |  Mé myšlenky a úvahy
Ahoj, máte někdy pocit že se vám ničí vše pod rukou a že ste na všechno sami?
Hodně často si říkám kdo vlastně sem? Co tu dělám? Proč?
Spousta otázek ale jen málo odpovědí.
Určitě každý ví co je to bolest na duši, každý si tím někdy prošel, někdo víc někdo míň. Někdo ji dokáže zahnat, jiní musí bojovat a naučit se s tím žít. Spousta lidí má jizvy které nejdou vydět ale citíme je, citíme tu jejich váhu.
Ale proč vlastně tohle citíme, proč? Na to vám neodpovím pač to sama nevím. Je to součástí nás, nás všech.
Každý má něco, někdo byl týraný, někomu zemřel někdo milovaný..... je toho skrátka hodně.
Neříkám že vím jak moc hrozně se ctíte, ale i já mám své problémi takže vás dokážu pochopit. Spousta lidí řekne ale prosím tě co se děje, neber si to tak.... ale neví jak těžké je dělat že se nic neděje. Že je vše v pořádku, že tyhle slova nebolí,
Své pocity i vzpomínky spolu z bolestí citíte jako váhu která vás noří do hlubin. Vzpomínkám neutečete, můžete je odsunout, můžete je odhánět ale vždy budou někde ve vaši mysli.
Ani svou minulost navždy neskryjete sami od sebe, jednou vás opět dohoní a to peklo začne od znova.
Vaše minulost se stane přítomností a budoucností.
Spousta lidí trpí ale někteří si s tím nedokáži poradit, neměli bychom je odsuzovat ani se jim posmívat, ale měli by sme se nad sebou zamysklet.... co bychom na jejich místě dělali a jak jim pomoct.
Sama moc dobře vím, jaké to je když vaše okolí si myslí že ste v pohodě nebo vám říkají jak se chovat. Není to pěkné.


Doufám že z toho není guláš a že se to dá číst :).
Hodně často z mého okolí poslouchám neber si to tak, proč to děláš, proč seš taková, co se dšje, ale málokdo mi dokáže říct že sem silná když to zvladám, že sem bojovnice a že vše jednou bude zase v pořádku.
Budu moct vděčná když zanecháte komentáře :)

Má vnitřní i venkovní temnota (Z mého staršího blogu)

14. února 2017 v 21:10 | Siginitou |  Mé myšlenky a úvahy
Ahoj, přidávám sem můj první článek o něčem.
PROSÍM!! JE Z MÉHO STARŠÍHO BLOGU LTERÝ UŽ NEPROVOZUJI TAKŽE MI NENADÁVEJTE

Je to článek který sem kdysi napsala na svůj starší blog, je to něco co mě vystihuje :) Vždy mě tak nějak vystihoval a dodnes vystihuje.
Váas taky? Nebo s te na tom jinak?

Uvízla jsem v temnotě a nevím kdo mi z ní pomůže. Smrt?? Nebo láska??? Nebo snad přátelé??
Ne, nikdo. S té temnoty se nikdy nedostanu a snad ani po smrti. Mé myšlenky, ten smutek, nenavíst, moje já které skučí bolestí už je natolik silné že to nikdy neskončí. Ale takhle jsem už dlouho že?? Takhle rozlamaná, připadám si jak robot a někteří mě pocity znají moc dobře. A chci všem kteří mi pomahali a pomahaj poděkovat za to že mě vždy podrželi a i když jsem byla často hnusná nebo smutná vždy byli se mnou.
Pomahali mi z mých depresí a nenechali mě abych něco provedla, pořád nenavidím tenhle svět, některé lidi protože jsou tak hnusní, pořád jsem v té temnotě která je horší a horší ale jsem s tím už celkem smířená.
Ale každným dnem citím že se potápím a dusím a není cesty ven. Obavám se že až se potopím celá a udusím se, bojím se co bude dál.
I když se směju někdy hodně pochybuji, že se směji srdcem, dokážu to??? Moje duše mi říká že samota je něco pěkného a že mě chrání před tým aby mi někdo ubližíl ale stačí to proto abych žila???? Nebo jen abych přeživala???
Bez přátel není život ale co když mám strach se na někhoh vázat????
Už to nejsem ani já, jsem nic které se zhroutilo a rozbilo na malé kousíčky.
Někteří lidé se mě bojí, jiné fascinuji, jiní semnou přátelí jen ze soucitu a ostatní se semnou přátelí jen aby mě za zády pomlouvali. Mám vůbec někoho???
A co moje svědomí?? Má minulost, bolest a ta velká nenavist?! Co s tím?
Tak ráda bych žila jen v noci, kdy nemusím čelit té největší bolesti a přes den kdy je to nejhorší bych spala. Být upírem.
Ale mé fantazie jsou tak bezedné.
A tak ráda bych se zabavila svého strachu. Co mám dělat??
A jak se mám naučit ovládat emoce a bát kamenná jako socha aby na mě nic nebylo vidět??? Jak???
Jsem tak unavená s toho všeho a to jsem sem napsala jen začátek všeho, věřte že to co skrývám v srdci je ještě temnější a bolestivější. Ani nevím proč to sem píšu ale když už se tak namahám tak to sem dá:(


Omlouvám se za to co tu píšu, vím že na to asi nejstě zvědavý a že mi neporadíte co stím ale asi se potřebuji vypsat:(