Mám problémy, hrabe mi ale to jsem já

6. července 2017 v 13:17 | Siginitou |  Já a můj život
Ahoj, jsem tu zas :D Teda doufám že tu jsem a né někdy jinde :D

No malíček v dlaze mám mít ještě týden ale co si budeme nalhávat sundavám ho pač mě to už nebaví :D
Dnes sem hodím jen nějakou tu krátkou poezii jestli se tomu tak dá říct.
Jinak co je u mě nového je to že práci jsem si stále nenašla a obavám se že budu doplácet na zdravotní, na sociálce mi řekli že sem ukončila na 30.6 takže mám nárok na prázdniny a na pracák mám jít až v záři ale nějak tomu nevěřím, ale doma to všichni ignorují no a pak až to bude v háji tak bohužel pokuta mě nemine. Co už no. Uvidíme jak to dopadne.
Další věc a ta která mě nejvíc štve a mrzí je má váha. Nejím už tolik jak jsem jedla, ale pořád jím tučné, jenže k tomu ty antidepresiva a antipsychotika tomu moc nepomáhají. Má váha je právě 109 kg a to hlavně díky ním.
Než sem je začala brát měla jsem 89 kg, ve chvíli kdy sem je začala brát, jsem začala o to rychleji přibírat. Navíc mi nejde pořádně ani sport, po chvíli sem nehorázně unavená a podle psychiatričky to tak bude dokuď je budu brát.
Do toho ještě astma a co se stane z člověka co kdysi ráda běhal? Plazící se troska připomínající kuličku.
Tak hrozně moc mě to štve. TY pohledy lidí, a lidé co říkají že sou tlustí, co mám pak říkat já vedle nich?
Jsem hrozná, vím, pořád si jen stěžuji ale nějak to ven musí jít.
Chci hubnout ale všimla jsem si že i když dělám co mám, hubnu sice tuky ale stejně mi váha jde neustále nahoru. Má to tedy nějaký smysl?
Nějak se v tom ztrácím.
A pocit z toho na nic je právě horší snad než to že na mě možná přijde exekutor že neplatím zdravotní atd.
Váně, jestli mi sociálka lhala a opravdu to tak dopadne tak je zabiju a pak nejspíš samu sebe.
Svět dospělých je hrozný a těžký.
Někdy si říkám že bych ráda byla zase malá a nechala se raději šikanovat než řešit tyhle věci.

A teď už dost, sem jak malé ufňukané dítě.


Nežiji proto abych umírala,
nežiji proto abych žila.
Nežiji protože chci,
a nedoufám že to tak chci.
Na tomto světě,
není nic pro mě,
jen smutek a bolest,
toť vše se najde.
Nežij a přitom žiji,
toť vše vám řeknu.


Je to takový podivný shluk slov, nejspíš to poukazuje na to jak moc mám rozevláté myšlenky všemi směry. A jak moc teď o všem pochybuji. Je to takové nepovedené, ale aspoň na tom jde vidět jak se teď v ničem nevyznám a to ani v sama sobě.

Jo a co se týká toho pádu ze schodů, nebylo to nic akčního. Prostě byli mokrý a já na nich uklouzla a jela. Ale zasmála jsem se u toho dobře :D
Akorát nevím co pak bolelo víc, jestli prdel, noha nebo ten malíček. :D


Těm co si to přečetli až do konce moc děkuji za to že jste to přežili. (Teda doufám že přežili :D)
Opravdu moc děkuji že jste si to přečetli až do konce i když si jen stěžuji.
Každý máme své problémy, každý si zažil své.
A někdy je dobré o tom mluvit nebo to sepsat, jestli vás to ale nudí nebo tak, nebudu už o tom více psát.

Přijde mi že mi hrabe? Nebo se mi to jen zdá?
Asi mi hrabe, ale to nic to bude dobré, nevšímejte si toho. To je asi z toho Sluníčka. :D
A ne nejsem ani na drogách a nejsem teď ani pod vlivem alkoholu.
Hmmm, občas mám takové dny kdy mi hrabe a emoce se u mě střídají hůř než počasí :)

Tak jo ale teď už musím opravdu končit, bolí mě z toho malíček... a mozek, možná.... jo asi jo, tohle už je pro můj mozek trochu moc. Měla bych ho dát odpočinout. Nejlíp tak na týden, nebo na měsíc.... asi to bude nejlepší :D

Ach jo, opravdu se omlouvám, nevím co se to se mnou děje, asi jsem měla moc cigaret :D
Teď už se opravdu loučím, tak ahoj :)
A užijte si zbytek tohohle týdnu :)
 

Pád ze schodů

20. června 2017 v 16:28 | Siginitou |  Já a můj život
Ahoj, mám tu menší info. Bohužel jsem v pátek spadla ze schodů, ne neptejte se prosím jak se mi to povedlo, nechcete to vedět :D
No ale vzhledem k tomu že mám malíček v dlaze a nemůžu pořádně psát a bolí to jak svině, budu muset povídky dokončit a vydat až bude má ruka sprovozněna, což nevím kdy bude.
Naštěstí to není zlomený, což je dobré. Jsem to ale šikulka že? A tohle se mi povedlo i za střízliva :D Prostě a jednoduše, ty schody mě nemají rády a mstijou se mi, jinak to už není možný kolikrát jsem z nich sletěla a to jsem se i držela, tentokrát :D
Velmi se omlouvám a prosím o trpělivost.


Vaše padající ze schodů Siginitoun :D
P.S. Dlahu na malíčku opravdu nechcete, je to otravný :D

Znovu zpět

10. června 2017 v 16:11 | Siginitou |  Já a můj život
Ahoj. Omlouvám se že sem tu tak dlouho nebyla ale bylo málo času ale zase to tu rozjedu. Nějaký povídky už mám napsaný jen je přepsat a hodit je sem. Doufám že nejste naštvaní za to, nebo že mě sledujete i když sem tu dlouho nebyla. Školu sem neudělal ukončila sem to. Nedávala jsem to. Teď si hledám práci. Jinak má léčba pokračuje, tak dva měsíce zpátky sem se hodně pořezala a skončila v nemocnici a na psychiatrii kde mě pustili, šel vidět pokrok i přes to co sem udělala. No a teď sem na to celkem dobře.
Léčba není jednoduchá, ale já se nevzdávám.

Jinak jak se máte vy?

Omlouvám se že je to chaotický a s chybami, ale jsem na oslavě a píšu přes mobil a to není zrovna jednoduché.
Snad vám to nebude vadit.

Vaše ztracená a znovu nalezená Siginitou.
 


Co je nového

30. dubna 2017 v 13:32 | Siginitou |  Já a můj život
Ahoj. Mám tu pro vás jedno oznámení. Mám moc práce a na blog není tolik času. Ne, nebojte nekončím, ale nebudu zde tak často přidávat články.
Snažím se napsat knihu... ne že by se mi to povedlo, ale za zkoušku to stojí ne? Do toho píšu příběh do literární ceny a tak mě to bere veškerý čas. Proto na blogu nejsem moc často.
Pokuď se mi kniha nepodaří, dám to pak alespoň na svůj blog. Ale zatím se na tom pracuje. je to pracné. Přes týden píšu do sešitu a o víkendu to vše přepisuji do počítače. V počítači mám zatím 7 stran a ještě mi zbývá ze sešitu přepsat 5 stran.
Pfff, ne že by mě ty opisi bavili :D

Jinak setkání se sestrou bylo naprosto úžasné. Po 4 letech ji vidět, změnila se za tu dobu. Je na rozdíl ode mě hubená jak tyčka. Z Francie je opálená, zatím co my jsme bledulky. Dokonce mají už i zralé jahody. Když sem dojela klepala se zimou. Prý není zvyklá, u nich je totiž teplo :D

Přede mnou je prodloužená víkendová služba, od soboty do pondělí pojedeme celodeňku. Vůbec se na to netěším. Stačí mi dva dny, natož tři dny. Blbý Státní Svátek :D
Nebýt jeho tak máme jen dva dny. Co už.
přežiju to.

Užíte si zbytek víkendu :)
Siginitou.

Vichřice

25. dubna 2017 v 11:26 | Siginitou |  Poezie a jiné...
Ahoj, někteří jste si možná všimli, že jsem smazala článek k novému příběhu, to proto, že s ním mám trochu jiné plány, a to znamená, že nesmí být nikde zatím publikován. Pokud se to ovšem nepovede, dám ho zpátky, nebojte.

Psychiatrička dopadla dobře. A setkání se sestrou po 4 letech mě čeká už za chvíli, těším se :)

Mám tu pro vás něco krátkého. Není to přímo umělecké dílo, ale snad se to někomu bude líbit.

Lehký vánek
vlasy ti česá,
v šumivém dešti,
čas ti zbývá.
V lese tichém,
v nočním klidu,
větřík se mění,
ve vichřici silnou.
Deštěm smáčená,
zbývá ti vteřina,
utíkej, utíkej,
v lese schovej se.
Nohy ti nestačí,
běžet již nemůžeš,
vichřice mizí,
tvé tělo s ní.

Vidím tě! (Horor Story)

19. dubna 2017 v 18:43 | Siginitou |  Příběhy...
Ahoj, mám tu další příběh, doufám, že se vám bude líbit, psala jsem ho ve spěchu. Při psaní bylo rušno a ještě jsem včera odjížděla na internát. Takže asi tak. Ale snad i tak se vám to bude líbit. Za pomoc s úpravou vděčím Talaniel :)


Ležela jsem na posteli a četla si zajímavý článek v časopise. Hodiny na nočním stolku ukazovaly dvě ráno, přesto se mi nechtělo spát.
Najednou mě ze čtení vytrhl zvuk z chodby. Znělo to, jako by tam něco popadalo na zem. Zaposlouchala jsem se, jestli se mi to jen nezdálo. Ne, zvuky byly stále slyšet.
"Prostě jen něco spadlo, Katie, nic jiného v tom nehledej," uklidňovala jsem se.
Vrátila jsem se ke čtení, už jsem se na něj ovšem nedokázala soustředit. V mysli se mi rodila jedna lepší myšlenka jak druhá. Snažila jsem se ty myšlenky zahnat, ale divný pocit jsem nedokázala potlačit.
Prostě jen něco spadlo, neustále jsem se uklidňovala. V chodbě bylo najednou slyšet i tiché vrzání parket jak po nich kdosi chodil.
" Proboha, Katie, nemáš z čeho být vyděšená, je to jen tvá fantazie, nic tam není!" zlobila jsem se sama na sebe.
Kdo by tu chodil? To je šílené.
Jednoduše mám halucinace, za které může strach a paranoia. Mysl je mocná věc a dokáže vám vsugerovat kde co.
Začetla jsem se zpátky do časopisu opět uklidněná svým vysvětlením.
" Já tě vidím! " ozvalo se z ničeho nic plazivým hlasem ze dveří.
Odhodila jsem časopis, vstala z postele a hnala se ke dveřím, abych je okamžitě zavřela. Chvíli jsem poslouchala, zda zpoza dveří neuslyším znova ten hlas, jenže se nic nedělo. Bylo ticho. Až moc velké ticho. Děsilo mě to.
Vracela jsem se tedy zpátky a ve chvíli, kdy jsem už už lezla do postele, jsem to uslyšela nanovo.
" Já tě vidím! " šeptal hlas tentokrát pod postelí. Urychleně jsem se sklonila a podívala se pod ni v domnění, že konečně najdu nezvaného návštěvníka, kterého už nešlo ignorovat. Už jsem si nedokázala nalhávat, že se mi to všechno jen zdá. Pod postelí jsem nic nenašla. Nikde nic.
" Áááááá," odskočila jsem od postele ke skříni. Něco se mě dotklo! A to něco bylo na posteli! Dloublo mě to do ramen a při tom podivně zachrčelo. Jako by to nemohlo dýchat.
Celá vyděšená jsem sledovala postel a nespouštěla z ní oči. Co kdyby se to tam znovu zjevilo?
Rukou jsem začala prohrabávat šuplík, kde jsem měla schovanou zbraň. S ní se budu jistě cítit bezpečněji. Jakmile jsem ji nahmatala tak jsem ji odjistila a zamířila na postel a čekala.
První minuta, druhá minuta, třetí, čtvrtá minuta... čas ubíhal, ale nic se nedělo. A čím déle se nic nedělo, tím více jsem měla nahnáno.
" Vidí mě, nevidí mě, nic nevidím, nic neslyším, je to jen sen, nic se nemůže stát," říkala jsem si v zoufalství pořád dokola. Šílela jsem.
Jelikož se ale pořád nic nedělo, odložila jsem zbraň a zamířila zpátky do postele. Zachumlala jsem se do peřiny a snažila se uklidnit.
V tom se najednou začala klika dveří pohybovat. Pomalu, polehoučku se dveře pootevřely, s hrůzou jsem se přitiskla ke stěně a sledovala, co se teď stane. Dveře zůstaly jen pootevřené.
Zrovna, když jsem přemýšlela o tom, že je půjdu zavřít, se dveře otevřely dokořán.
Ze tmy se vynořila hlava tlející mrtvoly.
" Já tě vidím!" zašeptalo to naposledy.

The End


Váha slov (pomluvy, šikana...)

15. dubna 2017 v 11:44 | Siginitou |  Mé myšlenky a úvahy
Za život uslyšíte tolik slov a spoustu názorů.
Někdy i slova mohou ublížit.
Přitom slova jsou jen shluk písmen bez významu. Mají váhu takovou, jakou jim my sami dáme. Dejte jim sílu a stanou se z nich ostré nože, které vás pořežou a zanechají jizvy. Nebo je nechte vyznít do ztracena. Projdou vámi a tak rychle, jak přišla, i zmizí.
Slova mohou způsobit i tolik hněvu, jednou tomu hněvu podlehnete a už to nebudete moct vzít zpět. Hněv se promění v nenávist. Nenávist může být zničující a nic dobrého vám nepřinese.
Někdy se stane, že člověk, kterého považujete za kamaráda, se obrátí zády k vám, jen proto, aby se vaše duše roztříštila na kusy, které jen tak někdo neposbírá. Když se váš kamarád do vás začne strefovat slovy, těmi bolestivými slovy, co uděláte? Jak moc vás to zlomí nebo posílí?

Jestli jste typ člověka, kterému je to jedno, necháte slova jen tak vyznít a nic si z nich neděláte, máte můj velký obdiv. Já sama jsem ta, co mnohdy slovům dává velkou váhu a pak v mé duši zůstanou jizvy.
Pomluvy, výsměch... s tím vším se v životě potkal a potká jistě každý, ale ne každý se tomu dokáže ubránit.
Takovým věcem se nevyhneme, a proto je lepší naučit se je ignorovat, ne vždy je to ale tak jednoduché. Mnohdy to chce hodně pevnou vůli nesložit se pod vahou nepříjemných slov, nebo reagovat v hněvu, který to může jen zhoršit.
Člověk, co se bojí, že ho slova zraní, je pro některé hyeny velmi snadný terč. Proč lidem ale tak ubližujeme? Někteří lidé, co rádi druhým ubližují, mohou mít sami problémy nebo být psychicky narušení. Neberte to tak, že jsem hnusná, jen to beru tak, že i je něco trápí, a proto se rozhodnou druhým ublížit. Někteří zase chtějí být mezi nejlepšími, být středem pozornosti, a proto ubližují.

Šikana, další slovo, jehož se někteří z nás bojí.
To slovo je zlé a bolestivé.
Jenže - sáhněte si hluboko do své mysli a odpovězte si popravdě, kdo z vás by přišel na pomoc člověku, který by byl šikanován.
Pomohli byste mu? Nebo to ze strachu raději necháte být a jen dotyčného politujete?
Když jsem byla šikanovaná, nikdo mi nepomohl.
Na všechno jsem byla sama. A jaké to má pro mě teď důsledky? Je mi 22 let a bojím se kumunikovat s lidmi, bojím se slov a šikany, neumím se bránit a spousta lidí to využívá. Jsem snadným terčem, jsem psychicky vyčerpaná a stále mi není schopen nikdo pomoct.
Ano, litují mě, ale že by se za mě postavili a vyhráli za mě boj který nezvládám, to ne. Ani rodiče toho nejsou schopní.
Ale o mě tu nejde. Jde tu o nás, o dnešní společnost. O to, jak se chováme . Určitě nikdo z nás nemá čisté svědomí, každý z nás někoho pomlouval nebo provedl jiné věci. Jenže, proč to tak vlastně je? Proč to tak musí být? Lze to změnit?
Tolik otázek a skoro žádná odpověď. Zamyslete se nad tím, vážně vám taková společnost nevadí? Pokud vám vadí, je ovšem těžké s tím něco udělat.
Je to uzavřený kruh, ze kterého nejde uniknout.
Ale možná přeci jen něco málo můžeme udělat.
A tak vás prosím, nenechte trpět ty, co se sami za sebe nepostaví, pomozte jim!
Postavte se za ně a ukažte jim, že ne všichni jsou stejní.
Nepřihlížejte tomu.
Pomozte dřív, než bude pozdě.

1 2 3 - Hra pokračuje 2 (Horor Story)

13. dubna 2017 v 18:59 | Siginitou |  1,2,3 ( Horor Story)
Ahoj, je tu pokračování příběhu kde hrajeme hru o život s duchem :)
Inspirace je podle Japonského krátkého filmu na youtube. Vážně jsem si ukousla velké sousto. O tomhle příběhu se těžce píše. Ale i přes to tu máme pokračování. Snad se to bude líbit.
Opět velice děkuji Talaniel která mi pomohla s úpravou, bez ní by to bylo horší :) Vězte že nikdo není dokonalý a chyby tu tak či tak najdete, ale ne v takovém množství jak by to bylo nebýt Talaniel. Navíc mi dnes i velice pomohla s textem, když jsem nevěděla co tam nechat a co přepsat.


Ráno jsem šla do práce. Po cestě jsem se neustále rozhlížela kolem sebe. Něco bylo velmi špatně, cítila jsem to.
V tom mě někdo zezadu popadl za ramena. Zprudka jsem se otočila, jen abych zjistila, že za mnou stojí Hui Thing.
" To jsi ty," řekla jsem s úlevou.
" Jo. Špatná noc? Vypadáš strašně."
" Opravdu? " nervózně jsem se jí zeptala a začala se přehrabovat v kabelce, když v tom jsem koutkem oka cosi spatřila. Pomalu jsem se ohlédla, abych se mohla pořádně podívat, co jsem to za sebou viděla. Vlasy se mi ježily hrůzou a srdce bušilo jako splašené. Byl to jen přelud, nebo na mě zpoza rohu něco koukalo?
" Na co tak hledí? " promluvil najednou starší pán sedící nedaleko nás. Otočila jsem se zpět. Hui Thing jen pokrčila rameny. Oči jsem měla vyvalené a třásla jsem se, až se muselo zdát, že se zhroutím. Hui Thing vypadala, že neví, co dělat.
" Sayko, jsi v pořádku? "
" Myslím, já.. " Nedořekla jsem. Popadla jsem Hui Thing za ruku a urychleně s ní běžela do kanceláře. Měla jsem tušení, co se děje, a potřebovala jsem zjistit všechno, co jen šlo. Muselo se to zastavit dřív, než se stane něco zlého, a Hui Thing mi s tím pomůže.

V kanceláří jsem hledala všechny záložky, papíry a dokumenty, co jsem jen mohla, o hře, do které jsem se zapletla, ačkoliv jsem nevěděla, jak se mi to povedlo.
Zjistit víc o hře s duchem, který vám nedá pokoj.
Hui Thing se mezitím snažila sepsat vše, co věděla a co našla.
" Mám to."
" Co jsi našla? "
" Jsou tu nějaké návrhy a výzkumy. Vypadá to, že to psal člověk, který to sám zakusil, "
sdělila jsem jí a chvíli listovala papíry, abych se přesvědčila, že je to opravdu ono.
" Tady to je. Píše se tu: při koupeli ve vaně, když na to myslíte, 1,2,3, červené světlo, zelené světlo, budete mít obraz ducha ve své mysli, tím tato hra započne. Během 24 hodin se vás nesmí dotknout, pak vyhrajete, pokud se vás ale dotkne, zemřete, " odříkala jsem text. Byl trochu zmatený, jako by ho někdo psal v rychlosti. Nejspíš chvíli před smrtí. Běhal z toho mráz po zádech. Raději jsem nad tím víc nepřemýšlela a hleděla dál na papíry. Nic jsem už nedokázala ale najít.
" To je vše?" vykřikla jsem a nemohla tomu uvěřit. Co mám teď dělat? Jak tu hru zastavím?
Více a více jsem klesala do zoufalství, když mě Hui Thing přerušila.
" Sayko? "
" Hmm? "
" Myslím že červené světlo znamená stop. "
" Stop? Proč si to myslíš? A vlastně jak to, že nic nevíš?! Říkala jsi, že ten rituál jste dělaly spolu se sestrou, ne? Tak jak je možné, že najednou nic nevíš? "
Hui Thing zaváhala.
" Nevím co se to děje. Včera, když jsem za tebou šla, jsem ještě něco málo věděla, ale teď si toho moc kromě zakladních věcí nepamatuji, i sestřin deník se vytratil. Opravdu netuším, jak je to možné, mám pocit jako by mi někdo schválně odstranil vzpomínky a nechal jen základ pro to, abych se mohla trápit. To není ale všechno, znám věci které jsem dřív neznala, jako třeba tebe, neznala jsem tě, přesto jsem včera šla za tebou a dnes znám tvé jméno a mám pocit jako bych tě znala celý život. "
Hui Thing domluvila a po tváři jí stékaly slzy, vypadala vyčerpaně.
Nelhala. Jenže co se to děje? Proč by jí někdo mazal některé vzpomínky a svedl nás dohromady? Co se za tím vším skrývá?
Bylo to divné.
A já měla pocit, že to vše neskončí ani trochu dobře...

Pokračování příště...

1 2 3 - Hra začíná (Horor Story)

9. dubna 2017 v 12:05 | Siginitou |  1,2,3 ( Horor Story)
Ahoj, mám tu další příběh, respektive začátek. Dlouho jsem si lámala hlavu jak to dát dohromady. Nakonec je to napsaný tak jak je. Je to inspirované podle Japonského krátkého hororového filmu.
Doufám že se vám to bude líbit a pokud jo tak určitě napíšu pokračování. (Tentokrát po pravdě je to velké sousto, tenhle příběh je opravdu dost složitý na vymyšlení a když ztratím nit musím si film přeložit do češtiny abych věděla trochu co se děje a nalézt vodítko jak dál pokračovat )
Jinak dnes odjíždím na internát, měla bych se vrátit asi ve středu tak budu pak dál pokračovat v příběhu, pokud bude čas.

Opět velice děkuji Talaniel, která to po mě četla, opravila to co viděla, přečetla si to a pomohla mi některé pasáže pozmněnit. Bez ní bych byla stracena. Opravdu tenhle příběh je složitý :D


Jako repotérka jsem zažila spoustu věcí. Viděla jsem to, co by jiný člověk psychicky neunesl. Slyšela jsem slova, která naháněla husí kůži. Přes to všechno jsem svou práci milovala a snažila se být nejlepší.
Do chvíle, než jsem byla polapena živou noční můrou...
Tenkrát jsem přijala jeden zvláštní případ. Napsat o něm reportáž nebylo nijak jednoduché a mnozí to vzdali s tím, že nevěděli, co se vlastně stalo. Já se ovšem vzdát nehodlala. Zprvu jsem si myslela, že to bude případ jako další z mnoha, ale nemohla jsem se víc mýlit.
Pokud tohle čtete, nejspíš jsem po smrti a, proboha, nezkoušejte přijít na to, co se stalo. Dopadli byste stejně jako já i jako ti přede mnou.
Pokud vás to ale neodradí, přeji vám hodně štěstí.

1, 2, 3, červené světlo, zelené světlo...
Slova, která nikdy slyšet nechcete.

V mém zaměstnání je vždy moc práce a teď, když jsem dostala nové místo, to bylo horší. V tom nepořádku, co tu vládl, se nedalo pracovat.
Přerovnávala jsem krabice s případy ve skříni a uvažovala jsem o tom, že konečně přišla chvíle, na kterou jsem čekala.
Na stole mě čekal jeden zajímavý případ, který neměl konce. Podklady pro případ se skládaly z knihy o magii a rituálech, která se našla na místě činu. Ale vážně, kdo by věřil v něco takového, no šéf si myslí, že když to uhrajeme na to, že ji někdo zabil podle rituálu, budeme mít větší sledovanost.
Moc se mi tomu nechtělo věřit.
Když jsem se otočila ke stolu, abych začala pracovat, myslela jsem, že dostanu infarkt.
Přede mnou u stolu seděla dívka, které mohlo být tak 19 let, a dívala se na mě.
Jak se sem tak potichu dostala?
"Můžu ti nějak pomoct?" zeptala jsem se jí.
Dívka vytáhla knihu, tu stejnou, co jsem měla na stole, a opatrně ji posouvala po stole. Otevřela ji na jedné stránce a chvíli se na ni jen dívala.
"Jsem Hui Thing, myslím, že ti můžu pomoct s případem. V téhle knize je jeden rituál, právě ten byl použit při případu, o kterém píšeš," promluvila tichým hlasem.
"Proč chceš pomoct a jak o tom víš?"
Přišlo mi velmi divné, že by dívka věděla o tom případu něco takového.
"Stalo se to mé sestře. Zapisovala si to i do deníku, proto vím, co se všechno dělo," odpověděla a poposedla si. Najednou bylo vše jasné. Ano, se sestrou si jsou docela podobné, proč mě to nenapadlo hned?
Vypadalo to jako dobré vodítko, možná nakonec přeci jen zjistím, co se stalo.
Hui Thing mi začala vyprávět příběh o tom, jak se sestrou v domnění, že to bude zábavné, provedly jistý rituál. O tom, jak hra začala a co následovalo.
Nechtělo se mi tomu věřit. "Poté, co jsme zahájily hru, nešlo se jí zbavit. Jsem tu dnes v naději, že tu hru s vaší pomocí zastavím," přiznala se Hui Thing.
Pořád jsem přemýšlela, zda je to skutečné, nebo zda je to lež. Jako by mi četla myšlenky, se Hui Thing ozvala: "Vy mi nevěříte!"
Trhla jsem se sebou a nevěděla, co odpovědět. V té chvíli mi začal zvonit mobil. Rychle jsem ho popadla a otočila se k Hui Thing zády. Volal mi šéf, chtěl ten článek do týdne mít hotový. "Ano, ano, až se vrátíte z pracovní cesty, článek bude již na stole." Poté zavěsil. Povzdechla jsem si, týden je krátký, nemám šanci to zvládnout.
Otočila jsem se zpět, abych odpověděla Hui Thing, jenže ta už tam nebyla.

Po náročném dni jsem se konečně dostala domů. Odhodila jsem kabelku a zamířila do koupelny napustit si vanu. Potřebuji relaxovat a teplá voda mi jistě pomůže. Po dnešním dni si to zasloužím.
S chutí jsem se ponořila do vody a zavřela jsem oči. Netrvalo dlouho a usnula jsem.
O něco později se mi zdál sen. Voda už byla studená. Cítila jsem neklid. Něco bylo špatně. Z čista jasna jsem uslyšela děsivý hlas dívky. Zpívala jakousi říkanku.
1, 2, 3, červené světlo, zelené světlo, buď opatrná, 1, 2, 3, zelené světlo!
Vyděšená jsem se probudila. Skutečně? Ne. Byla jsem lapená snem a nedokázala jsme se probudit, pokaždé, když jsem se o to pokusila, stalo se jen to, že jsem se vzbudila ve snu. Bylo to nekonečné. Dívala jsem se kolem sebe, ale nic jsem neviděla. Najednou se přede mnou objevila tvář dívky. Podobala se Samaře z toho hororového filmu. Nestihla jsem ani zaječet. Popadla mě silou za hlavu a potopila mě. Topila jsem se, docházel mi dech. Snažila jsem se bránit, ale její stisk nepolevil.
S výkřikem jsem se tentokrát doopravdy probudila. Co to bylo za tak živý sen? Hui Thing mě nejspíš natolik vyděsila, že z toho mám i noční můry. Co jiného by to mohlo být?
Vylezla jsem opatrně z vany a odešla z koupelny, už jsem se tam necítila v bezpečí.
Později jsem seděla na posteli a neustále přemýšlela, co se děje. I když jsem se snažila si říct, že za to může Hui Thing a ten její příběh, v hloubi duše jsem měla velký strach.
Nakonec mě přemohla únava, a tak jsem šla spát.
Byla natolik unavená že hned usnula, a proto si nevšimla postavy stojící v prosklených dveří.

Pokračování příště.

Samota 5 část (Ghost in the house)

8. dubna 2017 v 10:26 | Siginitou |  Příběh Samota
Ahoj, vítám vás u dalšího dílu samoty, kde naše nadpřirozená bytost udělá naprosto cokoliv, aby se zbavila rodiny a byla sama.
Pozor, trochu se tu mění situace, naše nadpřirozená bytost začíná být trochu šílená, proto je to napsané tak, jak je. Myšlenky našemu duchovi létají sem a tam, mám pocit, že za chvíli už nebude vědět, co dělá a kdo vlastně je. No, asi bych nechtěla, aby mi myšlenky hrály v hlavě tenis a pořád se střídaly, která bude na řadě. (Ne, vlastně počkat, já už to tak mám.) Ano, našemu nebohému duchovi se střídají myšlenky rychleji jak počasí, ale i tak, když si povšimneme, tak jsou si neustále podobné. Myslím, že samota neprospívá ani mrtvým.
Budu doufat, že to je dobře napsané, páč poslední dobou se mi tento příběh vymyká kontrole :D

Za pomoc děkuji Talaniel, která mi pomohla opravit chyby v textu ( pokud tam přesto nějaký budou, nebuďte prosím naštvaní, nikdo není dokonalý, každý dělá chyby. Děkuji.)


Ten malý kluk moc dobře věděl, že není sám. Jeho strach se odrážel od stěn a putoval ke mně. Užívala jsem si to. Neměl, kam utéct, měl pocit, že je v pasti. Chudáček malý, ještě neví, že tohle je jen pouhý střípek toho, co se chystám provést.
Ach, rozhodl se utíkat k rodičům v domnění, že tam bude v bezpečí.
Běžel a vrážel do věcí, které ve tmě nemohl vidět. Následovala jsem ho a bavila se nad jeho narůstajícím strachem. Bylo to tak lákavé, tak chutné. Nejraději bych ho hned tady na místě zabila, jenže to by nic nešlo podle plánu. Ne, budu se řídit plánem, chci se jich zbavit, ne, aby mi tu začali chodit další lidé, kteří by vyšetřovali co se stalo. Můžu je zabít až ke konci, to už stejně bude vše jedno.
Odtrhla jsem se od myšlenek a soustředila se zpátky na malého kluka přede mnou. Snažil se utíkat tak rychle, jak jen to bylo možné. Hlupáček, i kdyby utíkal seberychleji, nikdy by mně nedokázal opravdu utéct.
Od chvíle, co se sem nastěhovali a narušili mou samotu, utekly už týdny a já pracně začala vymýšlet plán, jak je z tohoto domu odstranit.
Prozatím šlo až na pár maličkostí všechno podle plánu. Nemohla jsem být šťastnější.
Zmiňovala jsem, že udělám, cokoliv bude potřeba, klidně je i zabiju? Jestli ne, tak teď ano.
Chudý, malý chlapeček, stal se mým prvním cílem. Nikdo mu nebude věřit, že existuji. Budou si myslet, že měl jen špatný sen, nebo že zešílel. Cokoliv, mně to vadit nebude.
Až bude čas, ukážu se i jim, v ten moment zničím nenávratně jejich životy. Udeřím, když to nikdo čekat nebude.
Ale, ale, takové myšlenky, začínám si myslet, že mi už z toho všeho přeskočilo. Když se tak dívám na koloběh svých myšlenek i jednání, vypadá to tak. No což, alespoň bude o zábavu postaráno. Není nic lepšího, než mít doma šíleného ducha, ne?
Najednou vrzly dveře a to mě z mých myšlenek probudilo. Podle světla, co se objevilo, mi bylo jasné, že hluk, který malý klučina při běhu prováděl, probudil jeho rodiče.
Ten celý vyděšený doběhl k nim, přímo do náruče jeho mámy . Ta se ho snažila uklidnit, že to byl jen zlý sen. Snažil se jim říct, že to sen nebyl a něco ho sledovalo. Jeho táta se nad tím jen pousmál.
"Ráno se podívám na tu žárovku, co praskla a lekl ses, dnes můžeš spát s námi, tam budeš před zlými sny v bezpečí "
S těmi slovy vešli do pokoje a zavřeli. Šli spát.
Vyšla jsem ze stínu, potěšená a odhodlaná dotáhnout to do konce.
Však přeci zatím šlo vše podle plánu.
Samota bude má.

Kam dál