Život, osud a zkouška ohněm

Dnes v 9:06 | Siginitou |  Mé myšlenky a úvahy
Když jsem viděla téma týdne, tak mě tak nějak napadl život s osudem který vás jen neustále zkouší a při chybě je vám neustále v patách.

Život je občas dost složitý. Pod nohy vám hází překážky a vybírá nám dost strmou cestu.
Osud si s námi pohazuje jako s fotbalovým míčem, ze strany, na stranu. Ano, osud si volíme, ale jen ve chvíli, kdy stojíme na rozcestí. To vám osud nechá volné ruce ať si vyberete cestu, kterou půjdete, jen aby se vám mohl vysmívat, když špatně zahnete. Život je jedna velká zkouška ohněm. Alespoň pro mě. Člověk musí za život udělat tolik rozhodnutí ( Škola, práce, rodina...) a některá tvrdou zkouškou ohně neprojdou. Zvolíte si špatně, uděláte chybný krok, který pak ovlivní váš život jinak než byste chtěli.
Musíte se s tím smířit, naučit se žít s rozhodnutím které jste učinili. Chybami se člověk přeci učí ne?
Jít dál, ať už to přinese pro vás cokoliv.
Někdy je osud a sám život moc těžký. Seknete se a nevíte kudy dál.
Projít zkoušku ohněm jste nezvládli, selhali jste. Připadá vám že vše je zničené.
Nevzdávejte se. Chvíli počkejte, naberte síly a znova se tomu odhodlaně postavte. Vždyť na to máte! Tak do boje!
No, pokud vám dojdou ale všechny síly, život vás nejspíš semele.
Dávejte si teda velký pozor na to, co děláte, jak se rozhodnete, jak se cítíte. Není nic horšího totiž, než tuhle životní zkoušku ohněm nadobro prohrát.
I život může být přes vše špatné taky pěkný.
Nechť se vám v životě daří. A těm co ne, hlavu vzhůru, bude určitě líp.
Věřme tomu.
 

Melodie

Pondělí v 20:13 | Siginitou |  Básně,Povídky....
Přináším vám další příběh. Prosím pokud jste sami doma a bojíte se tak to raději nečtěte. Byli jste varované. Tenhle příběh sem psala, když v tom mi přišla sms že mám jít ven. Tak sem šla a samozřejmě sem to sepisovala venku, kde ke všemu začal orat traktor. Takže poprvé jsem si mohl vyzkoušet jak těžké je něco tvořit v takovém hluku a bez hudby. Tak prosím na to berte ohled pokud tohle dílo nebude zrovna nejlepší. Určitě každý ví jak je to občas těžké.
Spolu s tím sem napsala ještě jeden příběh, ten sem dám zítra. Bude ovšem hodně odlišný od tohohle příběhu.
Za chyby v textu se jako vždy velmi omlouvám. Snažím se je vidět ale prostě mi to nejde :D
Přeji vám příjemné čtení :)


Byl pozdní večer. Slunce již dávno zapadlo a tajuplný měsíc převzal jeho místo. Mladá dívka seděla na své posteli a přes mobil si psala se svými přáteli. Krom tichého vrnění mobilu tu vládlo ticho. Pro dívku to hrobové ticho nebylo příjemné a tak si začala pobrukovat.
" Hm hm hmmhmm hm hm hmm "
Záhy se z poza stěny ozvala ta stejná melodie.
" Hm hm hmmhmm hm hm hmm "
Dívka se pousmála. To byla jistě sousedka. Stěny jsou tenké a tak jde vše slyšet. Někdy to je velice otravné. Člověk slyší i to co nechce.
S úsměvem na rtech si dál pobrukovala melodii kterou měla stále v hlavě. Sousedka ji tu a tam doplňovala.
Po chvíli ji to už přestalo bavit, klížili se ji oči a chtělo se jí spát. Rozloučila se tedy s přáteli, vypnula mobil a sousedce popřála dobrou noc.
Uvelebila se v posteli a natáhla se, aby na nočním stolku zhasla malou lampičku. Pomalu začala usínat, když v tom se z poza stěny ozvalo opět pobrukování. " Hm hm hmmhmm hm hm hmm "
V tu chvíli dívka zprudka otevřela oči a zanadávala na sousedku za rušení jejího spánku.
" Paní sousedko, je pěkné že si spolu se mnou zpíváte, ale já bych teď ráda spala. Děkuji "
Odpovědí bylo ticho. Dívka s uspokojením opět ulehla a pokoušela se znovu usnout.
Ale tím pobrukování nepřestalo. Jen co si dívka lehla, se ozvalo zachechtání a o malou chvíli později si sousedka nanovo pobrukovala. Tentokrát byla melodie jiná. Znělo to, jakoby někdo tahal kočku za ocas.
" V tomhle se nedá spát " Naštvala se dívka. Rozsvítila lampičku a vstala z postele. Byla odhodlaná dojít k sousedce a vynadat ji. Než stačila dojít ke dveřím stalo se ovšem něco zvláštního.
Dveře se sami od sebe otevřeli a opět prudce zavřeli. Rána zavírajících dveří byla natolik hlasitá, až to z nebohou dívkou trhlo. V rychlosti blesku zalezla zpátky do postele a rozhlížela se kolem sebe. Nevěděla co má čekat. Mohl to být průvan? Nebo snad duch?! Hlavou ji vířily horší a horší nápady.
V tom světlo z lampičky postavené na nočním stolku zhaslo. Dívka vykřikla leknutím.
" Co to sakra?! Jak mohla zhasnout? "
Urychleně se sápala po světle, aby ho mohla znovu rozsvítit. Na proti ní zaskřípali dveře od šatníku. Zaslechla kroky, blížili se k ní.
Dívka tušila že to může být její konec. Konečně! Nahmatala vypínač od lampičky. Rozsvítila a pomalu se otáčela k místu kde se nacházel šatník. Z ohromnou hrůzou začala křičet. Kousek od ní stála postava v bílém. Měla dlouhé černé vlasy. A ten obličej! Ten obličej byl hrůzný. Jakoby ho ta podivná postava měla popálený.
Dívka nebyla schopna žádného pohybu. Vyděšená a ztuhlá děsivým pocitem konce který měl přijít se mohla jen koukat.
Postava pomalým krokem došla k dívce na posteli. Věděla, že dívka se ani nepohne. Neměla kam spěchat. Vychutnávala si pocit vítězství.
" Hm hm hmmhmm hm hm hmm "
Z poslední melodii na rtech v téhle mrazivé noci nastalo opět hrobové ticho.
Po dívce nebylo ani vidu, ani slechu.
Pouze postava, duch nebo co to vlastně bylo, zalezla zpátky do šatníku a vyčkávala.
Čekala, na další oběť.

Co kdyby vás někdo sledoval

Neděle v 13:51 | Siginitou |  Mé myšlenky a úvahy
Ahoj, mám tu další článek :D
Neberte to jako příběh, je to úvaha.
Některý tým asi vyděsím ale to bych nebyla já :D Navíc je to tak trochu ujetý. Po tomhle článku si připadám jako bych byla na drogách ( Takový to, pro boha, co to zas ze mě vyšlo?).
A jako vždy se omlouvám za chyby v textu ( znáte mě někteří, já prostě musím, nejsem dokonalá a bohužel ty chyby nevidím).
No i tak doufám že si to užijete.


Znáte ten pocit, když si myslíte, že vás někdo, nebo něco sleduje?
Děsivé že?
Pociťuji to neustále. Stal se z toho jakýsi zvyk. Ale i přes ten zvyk mi občas v duchu problikne varovná kontrolka a napadne děsivá myšlenka. " Co kdyby mě někdo opravdu sledoval? "
Ať je to jakkoliv, nebudu nad tím uvažovat. Rozhodně ne takhle.
Proboha, však kdo by byl na mě zvědavý na tolik, aby mě sledoval ve dne v noci?!
Ze všech těch hororů mi prostě hrabe. ( Teda, doufám že mi hrabe).
No, ale i tak, umíte si to představit?
To, že by vás někdo opravdu sledoval a vy byste si mysleli že je to jen váš pocit?
Nepřikládali by jste tomu váhu a prostě si jen řekli, že je to váš pouhý výplod fantazie.
Jenže, co když půjdete jednou v noci ven, budete mít sluchátka a tak neuslyšíte, že za vámi někdo jde. Někdo kdo nemá čisté úmysly.
Měli by jste maximálně jen pocit toho že vás něco sleduje,ale mávli by jste nad tím rukou. (Možná by to byla ta osudová chyba)
Uvažujte nad tím co se asi tak stane?
No, asi takhle. Než byste si uvědomili co se vlastně děje, někdo by po vás chňapnul, ucpal by vám pusu aby jste nekřičeli. ( možná by vás pak někam odtáhl ).
Byl by to možná váš konec ( Pokud nemáte kamarády kteří jsou magoři na tolik, že by vám tohle provedli, vy byste měli infarkt zatímco vaši kamarádi by měli záchvat smíchu. Jo, něco podobného se mi v minulosti stalo.)
A proto, nikdy doopravdy nevíte co se může ve tmě skrývat. Ale pozor! Tohle se může stát kdykoliv a kdekoliv.
Slova jako " ve dne se nic stát nemůže", vždy neplatí. Takové věci se ději i ve dne.
Je to děsivé, vím to ( Před nedávnem se mi stalo to, že jsem nejspíš vylekala zloděje když se k nám chtěli vloupat, bylo to v noci. Šla jsem na záchod, rozsvítila jsem, otevřela dveře do předsíňky kde je záchod a ejhle, venkovní dveře byli otevřené dokořán, zámek byl ale zamknutý... nevím co to bylo, ale vyděsilo mě to jako nikdy, možná sem jen blbě zavřela dveře, kdo ví)
Ale tohle je něco, na co by se mělo dát pozor.
Ne vždy vám pocity klamou, někdy se vás snaží upozornit na to, co nevidíte, nebo vidět nechcete.
Popřemýšlejte o tom.
Mám pravdu? Nebo snad ne?
Možná teď, když čtete tenhle podivný a ujetý článek vás někdo sleduje.
Kdo ví...
 


Oheň

Sobota v 9:37 | Siginitou |  Básně,Povídky....
Ahoj, omlouvám se, že jsem se dlouho neozvala, ale neměla jsem moc náladu. Byla jsem unavená a měla takovou podivnou náladu.
Ruce už jsou na tom líp. No rodiče to že jsem se pořezala vzali tak jak vzali. To je už jedno. Nejspíš budu ještě týden doma.
Děkuji vám všem za podporu a za pomoc, opravdu mi to v některých věcech pomohlo. Budu se snažit, snažit se a bojovat a určitě se uzdravím a bude to v pořádku. Věřím tomu. Nechci se vzdát.

Teď sem přiložím jen něco krátkého a buď odpoledne, nebo až zítra sem hodím nějaký příběh.

Oheň plane,
oheň září,
postava v ohni
se smaží.

Oheň roste,
postava hoří,
nad ohněm pluje
poslední přání.

Oheň dohořel,
postava není,
jen černý popel
se vznáší.


Omlouvám se je to nic moc a krátký, ale tak aspoň je to známka toho že žiju :D
A pomalu se vracím zase do svého já. A určitě se můžete těšit na nové články. :)

Záchranka, ruce a má deprese.

20. března 2017 v 21:43 | Siginitou |  Já a můj život
Ahoj, před chvíli jsem dojela z intru. Ano, dlouho jsem tam nebyla. Udělala jsem zase pěknou blbost. Debil se prostě nedokáže poučit z chyb.
Opět jsem se pořezala, obě ruky a dost hnusně. Hned jsem si tu chybu uvědomila a musela jsem za vychovatelkou. Radili se co se mnou. Nakonec byla zavolaná záchranka..... sanitář mi řekl že chyba je v psychiatričce že místo toho aby mi navyšovala léky, mi měla dát nový, prý musela vědět že mi nepomáhají.
No záchranka mě odvezla na chirurgii tam mi obě ruce ošetřili, napižlali na to kde co ( nějaká hnědá mastička která smrdí jak uzený, takže se raději nebudu přibližovat ke psům) a zafáčovali mi to. Poté pro mě opět přijela záchranka a odvezla mě na psychiatrii. Tam zjišťovali různé věci a ptali se kdy jsem se naposled pořezala. Tak jsem jim řekla před několika týdny, odhadovala jsem to tak na 4-5 týdnů? Nevím jak dlouho to bylo. Snad myslím dokonce tři týdny. No doktorka byla mile překvapená a zdělila mi že to je úspěch a že jde vidět snaha s tím něco dělat. (Jinak bych se řezala asi každý den, což někteří nedokáží pochopit a neustále do mě hustí že se vůbec nesnažím). No a dali mi vybrat, buď zůstanu a nebo ne. Nezůstala jsem. Tohle pro mě není.
No spousta lidí mi to vyčítá, říká že nejsem normální a že se jen vyhýbám praxi. Co oni vůbec vědí? Chtěla bych si to s nimi prohodit, pak bych jim řekla "Tak co? Proč to děláš? Nic jiného neumíš a musíš být jen za chudinku?" Přesný slova co slýchávám.
Proč to dělám? Asi proto že mě to baví, že jo! Tak to asi ne, nejspíš to dělám protože si nemůžu pomoct a dávám tak najevo že je něco hodně zle.
Další věc. Neměli by být alespoň rodiče oporou? Protože ty mí nejsou. Díky ním se cítím hrozně, díky ním spadám do toho všeho ještě hůř, možná to tak nemyslí, ale docela mě to ničí.
Máma která mi říká jestli jsem normální a proč to zase dělám. Jestli tu školu vůbec hodlám dodělat, že to dělám jen kvůli tomu že chci domů. Kdyby si třeba přečetla něco o sebepoškozování, možná by něco pochopila. Tohle fakt je podpásovka.
Na druhý straně otec.... jo toho se nejvíc bojím. Je naštvaný, hodně. Máma mu to zavolala a prý se mám asi na co těšit. Byl hodně nasraný. Co hůř, zítra dojede k nám. Bude to sakra zlý. Zas, kdyby se rozhodl mě jednou vyslechnout a říct že nedělat to není jen tak jednoduchý a že se snažím, ale to prostě ne. Jde mu jen o to jak je na tom škola, že zameškám a že to nedám a že sem blázen.
Jop, dobré, v pohodě, zvykám si.
Do toho mě ještě chce zabít sousedka které jsem slíbila že to neudělám. Jenže, já se opravdu snažím, TAK HODNĚ MOC SE SNAŽÍM!!!! Jenže to nikoho nezajímá, to nikdo nevidí.
Ach jo, má psycholožka mě zabije s psychiatričkou až to zjistí.
A to su zvědavá ještě na mou obvodní doktorku která to bude muset převazovat. (Nemá mě ráda, no já jí taky ne) Náladovou a blbější doktorku mít snad nemůžete.

Omlouvám se, že to sem píšu, ale potřebovala jsem to ze sebe dostat. Opravdu. Jsou to hrozné časy a já nevím za co to mám. To mě trestá karma za všechny mé hříchy? Možná.
Nechci být nějaký chudáček kterého musíte litovat, ale muselo to jít ven. A já budu moc ráda pokud si to přečtete a budete mi oporou. Byl by to aspoň někdo.
Nejspíš polovina věcí nedává smysl, za to se omlouvám. Píšu co mi přijde jako první do pusy.
Pokud to opravdu nedává tenhle článek smysl, no tak vidíte jak dokáže psát člověk převálcovaný depresí :)

Aby jste líp pochopili o co tu vlastně jde, no léčím se z Hraniční poruchou osobnosti, jsem nestabilní v emocích. No jak někteří říkají, jsem psychopat. Seznamte se s madam "psychopat na entou".
Beru antidepresiva i antipsychotika. Chodím jak k psycholožce tak i k psychiatričce.
To jsem já.

Užijte si týden a to i za mě.
Vaše, opět dořezaná Siginitou.

A proboha opravdu se za ten článek omlouvám, beztak nemá hlavu ani patu. Ale nechce se mi ho číst. Sem ze všeho dneska tak unavená.

Sama doma

18. března 2017 v 12:04 | Siginitou |  Básně,Povídky....
Nikdy jsem neměla ráda, když jsem musela být sama doma. Nahánělo mi to hrůzu.
Vždy, když rodiče v noci odešli, připadalo mi, jakoby i pouhé stíny pražili po mé duši. Dnes tomu nebylo jinak.
Měli firemní večírek a zatímco oni si ho užívali, já tu musela být sama.
"Co nadělám"
Prošla jsem chodbičkou do obýváku a vzala si knihu. Miluji čteni, vlastně, jsem tím snad posedlá.
Máma mi za to vždy nadávala, že prý moc čtu a měla bych spíš chodit častěji ven a najít si kamarády. Což jsem odmítala. Byla jsem osamocená, tichá dívka. Ve škole jsem měla jen jednu kamarádku a to mi stačilo.
Sedla jsem si na gauč a zapnula televizi. Zrovna dávali jakýsi horor, ihned jsem to přepnula na jiný kanál.
" Už tak jsem vystrašená, nepotřebuji se bát ještě víc" Zamumlala jsem si pro sebe a otevřela knihu.
Dělám to tak neustále, vždy když jsem sama doma. Rozsvítím, zapnu televizi a čtu si.
Bylo to pro mě uklidňující.
Netrvalo to dlouho a pohroužila jsem se do knihy a přestala vnímat okolí.
Možná proto jsem si nevšimla stínu, který proběhl chodbičkou.
V blažené nevědomosti jsem četla dál. Byla jsem už v půlce knihy, když jsem dostala žízeň.
Položila jsem proto knihu a šla do kuchyně. Z poličky jsem vzala skleničku a z ledničky si brala džus, když v tom se mi zdálo, že jsem koutkem oka spatřila stín. Rychle jsem se otočila, ale nikde nic nebylo. Udiveně jsem zakroutila hlavou a nalila si džus. Nejspíš mám halucinace.
Poté co jsem si nalila džus, vrátila jsem ho zpátky do ledničky. V tom zavrzali dveře jakoby je někdo otevíral.
Polila mě čirá hrůza. Sklenička, kterou jsem držela v ruce mi vypadla a roztříštila se na kusy. Trhla jsem sebou.
Popadla jsem nůž a pomaloučku našlapovala ke dveřím. Venkovní dveře byli otevřené dokořán.
I když jsem věděla že bych neměla, nedalo mi to a nejistým hlasem sem zavolala "Haló? Je tu někdo?"
Samozřejmě že odpovědi jsem se nedočkala.
Urychleně jsem doběhla ke dveřím, zavřela je a zamkla.
Z nožem v ruce jsem se vrátila do kuchyně, abych uklidila ten nepořádek.

O hodinu později se vrátili rodiče.
Všude bylo rozsvíceno ale jinak tu bylo hrobové ticho. "Nejspíš už spí" Zasmál se otec dívenky.
"Pšššt ať ji nevzbudíš" ozval se tentokrát ženský hlas.
Když vešli do kuchyně, čekal je hrůzný nález.
Jejich dcera ležela na zemi, v obličeji měla zoufalý výraz a v ruce ji dřímal kuchyňský nůž. Nikde nebyla památka po krvi. Všude bylo čisto.
Nebohá dívenka vypadala jakoby snad dostala infarkt. Ovšem když dorazila policie o pár minut později uvědomili si, že dívenka v sobě nemá žádnou krev.
Po útočníkovy se našli jen dva vpichy na krku.
Mohl to být upír?
Ať se oné noci stalo cokoliv, dodnes to všechny straší.
Případ se stal nevyřešenou záhadou. Jen jeden člověk věděl co se stalo, ale ten, už nikdy nepromluví.


Doufám že se vám to líbilo. Vím není to nic moc, ale snad je to dostačující :D A velmi se omluvám pokuď najdete gramatické chyby :)

Den, kdy zmizelo Slunce

16. března 2017 v 20:09 | Siginitou |  Mé myšlenky a úvahy
Nevím zda se to bude líbit, zdá se mi to jako slátanina všeho možného. Nevím jestli to mám vůbec sem dát. Opravdu mi to připadá ujeté. Ale co, aspoň uvidíte jaké z prominutím kraviny dokážu taky jednou sepsat. Ne nejsem opilá ani nic jiného. Tohle se mi opravdu povedlo za střízliva :D
Ale ne, teď bez legrace.... doufám že se vám to bude líbit a že to není přehnané nebo tak něco.


Byla jsi sama, sama jen se Sluncem. To Slunce, co prosvítalo tvou duší. Bylo čisté a nevinné. Krásné na pohled.
Toužila ses ho dotknout a chtěla jsi se obklopit jeho žárem.
Byla si tím tak unesená. Tak jak mohla jen nevinná duše. Slunce tu bylo pro tebe. Zářilo, dodávalo ti teplo a pocit bezpečí.
Ale nic nevydrží věčně. Jednou té pohádky bude konec. Slunce už nebude. Zmizí? Kdo ví, třeba ho jen někdo ukradl, nebo prostě už nechtělo žhnout pro tebe.
Smutné, ale to tak bývá. Nic si z toho nedělej. I kdyby Slunce zmizelo, ty a jen ty, tu budeš neustále a to i v naších srdcích.
Co se vlastně stalo?
No inu, bylo to takhle.
Jednoho krásného Slunečního dne šla osamocená dívenka loukou. Mohlo ji být možná tak patnáct let. Obdivovala květy na které dopadal Sluneční svit. Milovala to. Především milovala Slunce.
Byl to její kamarád. Jediný společník na cestách. Mohla mu říct vše, veškerá tajemství u něj byla schovaná.
Ta dívenka toužila po jedné věci. Věci kterou ale nikdy nemohla mít.
"Ach, jak moc toužím dotknout se tě, pohladit tě a v tvém žáru se zabalit, zůstat s tebou a jen s tebou" povzdechla si dívenka.
Její sen byl zvláštní. Kdo ví, třeba na ní Slunce promlouvalo jako k nikomu jinému, nebo ho dokázala vnímat jako člověka.
Tohle se ale nikdy nedozvíme. Jediné co víme je to, že ta dívenka měla touhu stát po boku Slunce.
Myslíte si že se ji to povede?
Osamocená dívenka putovala světem, hledala něco, co by ji pomohlo přiblížit se Slunci. Její chodidla byl samí puchýř. Nevadilo ji to. Chtěla jen své Slunce.
Takhle putovala světem kdo ví jak dlouho.
Až jednou se nad ní slitoval Bůh. Sestoupil a ubohou dívku oslovil.
"Mohu ti dát po čem toužíš dívenko, ale poneseš si za to i následky. Nic není zadarmo. Každá mince má dvě strany."
Pověděl ji a čekal co mu dívenka na to odpoví.
Té to bylo jedno, klidně ponese následky, jen když bude se Sluncem.
"Můj pane, vládce světa, vezmu tvou nabídku velmi ráda" Odpověděla a poklonila se Bohu který stál před ní.
"Tak tedy dobře"
S jedním mávnutím dívenka najednou zmizela.
Byl to den, kdy zmizelo Slunce. Jeho jas se vytratil. Nebyl to ovšem jas Slunce na nebi, ale jas nebohé osamocené dívenky.
Bylo to její Slunce co zmizelo z její duše.
Stala se Měsícem. Ten který na nebi svítí poté co Slunce zmizí.
Byla ale při tom nebyla spolu se Sluncem.
A slova která byl řečená nikdy nezapomenete.
Mince má dvě strany.

Temný les

15. března 2017 v 19:12 | Siginitou |  Básně,Povídky....
Byla naprostá tma. Jen měsíc na obloze svítil a vytvářel tak strašidelné stíny. Kolem mě byli samé stromy, vypadalo to jako bych byla v lese. Ale co tu dělám? Snad nejsem náměsíčná, ale jak jinak by to vysvětlovalo to, že že místo v posteli se probudím v lese?
Nebo je to snad jen zlý sen? Štípla jsem se v domnění že to je opravdu jen sen. K mé hrůze jsem byla vzhůru.
"Nejspíš jsem opravdu náměsíčná"
Nedalo se nic dělat. Ve tmě jsem začala hledat cestu domů. Orientovat se ale ve tmě bylo složité. Neměla jsem absolutní tušení kde se nacházím a tak jsem si zvolila jít rovně.
Po cestě mě šlehali větve stromů a čas od času jsem se zamotala do ostružin. Bolest kterou mi způsobili škrábance od ostružin jsem nevnímala. Jediné co jsem dokázala vnímat byla zima a strach.
Strach z neznáma. Nevěděla jsem co mě čeká, to bylo to nejhorší.
Nikdy, opravdu nikdy jsem náměsíčná nebyla. Přišlo mi to velice zvláštní a děsilo mě to. Co se to děje?
"Křup"
Nalevo od mě praskla větev a bylo slyšet lehké šustění spadeného listí, jakoby po nich někdo zlehka našlapoval.
Srdce mi začalo bít na poplach. Musel to slyšet celý les, tak hlasitě mi bušilo.
Zůstala jsem v klidu a poslouchala, jestli něco nebo někoho neuslyším.
"Křup"
Ozvalo se tentokrát z druhé strany.
Škubla jsem sebou a nejistě promluvila. "Haló? Je tady někdo?"
Odpovědí mi bylo děsivé ticho.
Ještě chvíli jsem zůstala stát, ale po chvilce jsem se rozhodla pokračovat dál. Rychle jsem si razila cestu lesem a při tom zakopávala o spadené větve nebo ostružiny. Snažila jsem se při tom poslouchat zda něco neuslyším a při tom se modlila aby to tak nebylo.
Strach mnou projížděl ve vlnách, ještě nikdy jsem nic takové nezažila.
Byla to noční můra ze které nebylo možné uniknout.
"Chi, chi,chi"
To se škodolibě za mnou něco zasmálo.
Tentokrát jsem neváhala a dala se na útěk. Běžet v lese, kde nic nevidíte není lehký. Vrážela jsem do stromů, zakopávala a zamotávala jsem se do ostružin kterých tu bylo plno.
Běžela jsem značně dlouho, když v tom jsem vyběhla z lesa. Podařilo se mi to, dostala jsem se z lesa!
Tamhle! Kousek ode mě je náš dům!
Když se mi podaří doběhnout k domu, budu tam jistě v bezpečí.
Maličko se mi ulevilo.
Bohužel, ne na dlouho.
Z ničeho nic mě něco popadlo za nohu a škublo to se mnou.
"Ne! Prosím, pomoc, pomozte mi někdo"
Křičela jsem při pádu na zem. Nikdo mě ale neslyšel. Jedinou odpovědí mi bylo kruté zasmání od té věci co mě držela.
Začalo mě to táhnout za nohu zpátky k lesu. Snažila jsem se bránit, ale bylo to marné. Stisk na noze byl tak pevný, až mi to lámalo kosti. Po tváři mi tekli slzy, nezmohla jsem se na nic jiného.
Už jsem neviděla dům, byla jsem opět v lese snad na místě kde jsem se probudila.
Poslední co jsem viděla, byli dvě rudé oči a ostré tesáky, které se mi zahryzli do krku.
Pak, už byla jen tma


Doufám že se vám to líbilo a že to dává smysl :)

Padlý Anděl

9. března 2017 v 19:51 | Siginitou |  Básně,Povídky....
Ahoj, píšu vám z mobilu takže to bude jen krátký článek. Mám před sebou víkendovou službu na praxi a absolutně se netěším. Domů bych měla dojet ve středu večer tak pak vydám něco lepšího. Na intru je nuda a štvou mě tu někteří lidé. Shodou okolnosti budu z některými i na víkendovce.
Přeji vám ať si užijete víkend a to i za mě.


V hlubokém tichu
tvůj hlas zní,
smutný a tichý
jak poslední sníh.

V kruhu se točíš,
hudbu tvoříš,
o životě tvém,
jež vše zničí.

V hlubokém lese
spadneš na zem,
stejně jak
padlý anděl.

Hluboký les
skryje tvůj jas
dřív než ho
stačíš pošlapat.

Rozhodnutí kruté
vyplave z duše,
to padlý anděl
stane se z tebe.

Poslední procházka

6. března 2017 v 21:02 | Siginitou |  Básně,Povídky....
Chodíte v noci často ven na procházku? Tak to si dejte pozor na podivnou osobu s maskou a dýkou v ruce. Může dostat i vás!

Nastala noc, všude byla tma, jen pár lamp mi svítilo na cestu. Byl klid, nikde nikdo. Takhle to mám ráda. Noční procházky když všichni jsou už zalezlý doma, mám nejraději. Jediné co slyším je zpěv cvrčků a tiché šustění stromů ve vánku. Tiše jsem našlapovala parčíkem a v hlavě si zpívala. Měla jsem dnes dobrou náladu. Rodiče mi konečně dovolili jet o víkendu na festival s mou kamarádkou. Těšila jsem se. Bude to zážitek na celý život.
"Křup"
Leknutím jsem nadskočila. "Proboha, já jsem takový strašpytel, to bylo určitě jen nějaký zvíře co šláplo na větvičku a já z toho musím dělat drama" Zasmála jsem se. Nebyla u mě žádná novinka, že se bojím každého šustnutí.
Šla jsem dál, ale už jsem si v hlavě nezpívala. I přes ujištění, že to bylo jen zvíře, jsem měla malou dušičku.
Co jsem to právě viděla?! To jsem koutkem oka opravdu viděla pohyb?
Ne, nejspíš mi už hrabe ze všeho. Měla bych se přestat dívat na ty horory.
Zrychlila jsem. Mé kroky vytvářeli děsivou ozvěnu. Ale počkat! Zdá se mi to, nebo slyším i kroky které nepatří mě?
Rozběhla jsem se. Kroky za mnou byli teď slyšitelnější. Rozběhlo se to snad za mnou?
Prudce jsem zastavila a zaposlouchala jsem se. Nic.
Slyším jen cvrčky jak si vesele zpívají.
"Křup"
Ztuhnu. To křupnutí šlo zpoza mých zad.
Rychle se otočím.
Za mnou stojí osoba v masce a v ruce drží dlouhou dýku. I přes masku jde vidět jeho potěšený úsměv.
Neváhám, dala jsem se na útěk. Osoba v masce běží za mnou.
Proplétám se mezi stromy, vzdaluji se od lamp a v houstnoucí tmě zakopávám.
Nevydržím to. Nenápadně se otočím, ale postava nikde není.
"Bum"
Zakopla jsem a spadla. Nejspíš o kořen stromu.
Snažím se vstát, ale těžká noha mě přitlačí zpátky na zem.
"Pšššt"
Ozve se naposled.

Kam dál